Královské město Olomouc bylo od 13. stol. do dobytí Švédy r. 1642 hlavním městem markrabství moravského.

Od konce 13. stol. užívá znaku Moravy, šachované orlice. Za obranu proti Prusům r. 1758 přidala Marie Terezie a František I. rakouský štítek se svými iniciálami, řetěz kolem štítku je památka na obléhání. Písmena SPQO jsou narážka na legendární římský původ města. Po 1. světové válce byla tato polepšení odstraněna, ale r. 1993 se písmena SPQO do znaku zas vrátila.

Budovu radnice nemůže v Olomouci přehlédnout žádný z návštěvníků města. Vznik orloje na budově radnice se datuje do 15. století. Od 16. do 19. století se jeho vzhled a pojetí několikrát změnily. Po druhé světové válce byl orloj téměř zničený.
K zásadní a, zatím, poslední rekonstrukci orloje se přistoupilo v roce 1955. Tehdejší úpravu Karla Svolinského v duchu socialistického realismu si orloj zachoval dodnes.

Spolu se sloupem Nejsvětější Trojice tvoří nejvýraznější dominanty hlavního olomouckého náměstí. Původně byl vznik radnice spojován s privilegiem krále Přemysla Otakara II., povolujícím městu roku 1261 stavbu kupeckého domu. Radniční budova spojená s kupeckým domem ovšem byla na Horním náměstí stavěna až od roku 1378 na základě privilegia markraběte Jošta. A jak ukázaly nejnovější archeologické výzkumy, ani toto datum, dlouhá léta uváděné v literatuře i ve všech turistických průvodcích, nelze spojovat s dnes existující budovou.
Barokní sousoší Nejsvětější Trojice pochází z roku 1716. Postavil jej Václav Render, na sochařské výzdobě se podíleli F. Sattler, O. Zahner a J. M. Sherhauf. Autorem pozlaceného sousoší ze špičky monumentu je S. Forstner.
Vysvěcení sousoší proběhlo za osobní účasti Marie Terezie v roce 1754, dvacet let po smrti Václava Rendera.
Sloup Nejsvětější Trojice byl roku 2000 vyhlášen památkou světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o největší barokní sousoší v České republice.

Chrám Panny Marie Sněžné vznikl původně jako jezuitský kostel v letech 1712-1719. Na jeho stavbě se podíleli Lucas Glöckel a Michael Klein ve spolupráci s malířem Harringerem, autorem stropní fresky.
V kostele je pohřben biskup Vilém Prusínovský, oltáři dominuje plastika P. Marie ze 14. století. Sochy a architekturu průčelí vytvořil Václav Render. Helbigovy varhany z roku 1726 podtrhuje vynikající akustika chrámu, proto se zde konají varhanní koncerty.
Chrám Panny Marie Sněžné patří k dominantám historického centra Olomouce.
Chrám Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce patří k nejvýznamnějším a nejnavštěvovanějším poutním místům v českých zemích. Historie poutního místa je starší než historie barokního kostela. I tento olomoucký kostel měl totiž předchůdce. Zakladatelem poutního místa, situovaného na vyvýšenině východně od historického města, byl olomoucký měšťan a obchodník s vínem Jan Andrýsek. Na jeho obchodních cestách se mu zalíbil kostelík sv. Martina na kopci u obce Tučapy na Vyškovsku, kam při cestách často chodil na mši. Před svými lidmi učinil slib, že postaví podobný kostelík nad městem Olomoucí. Slib mu připomínali nejen vlastní lidé, ale také Panna Maria ve snách.

Palác olomouckých biskupů a arcibiskupů, situovaný v řadě uliční zástavby dnešní Wurmovy ulice, je vlastně v pořadí již třetím olomouckým palácem, postaveným k tomuto účelu.

První sídlo, které sloužilo biskupům v letech 1063 – 1411 od založení olomouckého biskupství pro Moravu knížetem Vratislavem, se nedochovalo. Podle historiků bylo umístěno na nároží dnešních ulic Wurmovy a Křížkovského a jeho základy jsou dnes skryty jihovýchodním cípem tereziánské zbrojnice z roku 1769. Druhý biskupský dům, vystavěný významným olomoucký biskupem Jindřichem Zdíkem při katedrále sv. Václava jako vrcholné dílo evropské románské architektury k roku 1141, se dochoval jen zčásti.

Od dob sporů uherského krále Matyáše Korvína, usilujícího o českou korunu, s českými panovníky v letech 1468 – 1479, zažilo město Olomouc až do třicetileté války vážnější obavy z útoku nepřítele pouze v první polovině 16. století. Kvůli hrozícímu tureckému nebezpečí tehdy město doplňovalo a opravovalo hradby, po roce 1525 bylo k vnitřnímu městu novou hradbou připojeno také předměstí Bělidla s klášterem františkánů – bosáků. Následující poklidná doba, spojená s hospodářskou prosperitou Olomouce i zdejší rozsáhlou stavební činností – zejména stavbou mnohých reprezentativních renesančních palácových sídel, nezavdala téměř žádnou příčinu k tomu, aby město investovalo do svého opevnění.

Středověké opevnění někdejšího královského města Olomouce se do současné doby zachovalo pouze ve fragmentech vzhledem k pozdějším přestavbám, výstavbě olomoucké barokní pevnosti i jejímu následnému zrušení a bourání velké části hradeb.

Vývoj systému olomouckého opevnění byl velmi složitý. Zpočátku byly totiž víceméně nezávisle na sobě opevněny dvě části města - starší Předhradí se zeměpanským hradem, sídlem biskupa a kapituly a mladší královské město, založené patrně za krále Václava I. před rokem 1246. Opevnění Předhradí a města tvořily samostatné, na sebe navazující systémy, vzájemně mezi sebou oddělené linií hradby s hranolovou Novou bránou.